Rozhovor s Mgr. Evou Kličkovou

Rozhovor s paní učitelkou Evou Kličkovou

„Jak jste se těšila na letošní prvňáčky?“

„Těšila, ale hlavou se mi honila spousta otázek a myšlenek. Jací budou, najdeme k sobě tu správnou cestu, budeme si rozumět, zvládnu jim předávat zkušenosti, které jsem během svého života načerpala a prožila? Když se tak ohlédnu zpět, uvědomuji si, že od ukončení studia se neustále věnuji dětem. Uvidíme, jsme přece teprve na začátku. Poděkování patří také rodičům, kteří velmi dobře spolupracují a dětem se opravdu věnují.“

„Loni jste učila 5. třídu. Jak byste tuto práci porovnala s 1. třídou?“

„Loňský školní rok byl opravdu výjimečný a náročný pro mě, žáky i rodiče. Nevím, jestli se dá porovnávat s tím letošním, který, doufám, že již proběhne tak, jak jsme byli po mnoho let zvyklí. Pokusím se porovnat učení v 5. třídě a v 1. třídě. Páťáci, s kterými jsem se krátce setkala ve škole, byli skvělí. Myslím si, že jsme k sobě našli cestu hned na samém začátku. Dokázali jsme naslouchat jeden druhému, vhodným způsobem řešit problémy, povídat si, pomáhat a respektovat třídu jako kolektiv. Vedla jsem je k samostatnosti, zodpovědnosti a pravdomluvnosti. V 1. třídě je více práce. Děti se staly školáky a pro některé je to těžké. Jsme však na začátku a čas ukáže, jak se se vším poperou. Už to není jen si hrát, ale přibývají další povinnosti a úkoly. Postupně je chci vést k samostatnosti, pečlivosti, trpělivosti, zodpovědnosti, tedy všemu, co jsem snažila dát páťákům. Sama jsem si vědoma, že to není jednoduchý úkol, ale věřím, že pokud budu důsledná, trpělivá a vstřícná, přinese mi to zasloužené ovoce.“

„Kde jste působila dříve?“

„Když zavzpomínám na svoje začátky po vysoké škole, úplně první mé působení bylo dva roky na ZŠ v Nesovicích. Poté jsem se provdala a přestěhovala do Plzně. Zde jsem prožila 33 let. Učila jsem na speciální škole, krátce vypomáhala v DDÚ a posledních jedenáct let působila jako vychovatelka v Dětském domově Domino. Touha vrátit se na rodnou Moravu byla stále silnější. Nebylo však vůbec jednoduché tento krok udělat, ale díky pomoci mých sester jsem se k tomu odhodlala a nelituji. Přiznám se, že začátek nebyl lehký. Ve Vyškově jsem pouze rok a líbí se mi tu. Vyhovuje mi menší město a jsem ráda, že se více setkávám se sestrami.“

„Jak se vám líbí na této škole?“

„Když jsem rozesílala životopisy s žádostí o pracovní umístění na 1. stupni, ozval se mi pan ředitel Pospíšil a pan ředitel Sochor. S oběma jsem se osobně setkala, ale pouze pan ředitel této školy mé žádosti vyhověl a přijal mě. Děkuji, neboť bez pracovního místa bych své rozhodnutí přestěhovat se nemohla uskutečnit. Škola, i když je velká a občas v ní bloudím, tak se mi líbí. Doufám, že budu postupně moci poznat všechny kolegyně a kolegy. Loni to nebylo možné díky distanční výuce.“

„Co jsou pro Vás největší výzvy?“

„ Je to těžká otázka. V životě asi člověk zažívá a zažil spoustu výzev. Nechci se však vracet do minulosti. Snažím se žít přítomností a vše, co přináší, dokázat přijímat. Nyní je mou největší výzvou  zvládnout podle svých představ 1. třídu. Dávat dětem lásku, pochopení, radu, pomoc, prožívat s nimi jen hezké chvíle. Aby byly opravdu šťastné, spokojené a do školy chodily rády. A tou další je – poprat se s prací na počítači. Nevzdávat se při neúspěchu, ale bojovat.“

„ Co děláte ve volném čase?“

„Nerozlišuji volný ani jiný čas. Především se věnuji své práci - poslání. Ráda se také podívám na televizi, něco přečtu, vyluštím křížovku, zajdu do přírody a v době dovolené jezdím za sluncem k moři. Vždy se také těším do svého nově zrekonstruovaného bytu, kde nacházím pohodu a klid.

Všem přeji hlavně zdraví, osobní pohodu a radost ze všeho, co patří k životu.

Děkujeme paní učitelce Kličkové za rozhovor a přejeme jí hodně zdraví a radosti!