Z prací žáků:

Naše ideální třída

Škola, do které chodím, byla založena roku 1908. Je postavena v secesním slohu. Velká budova s oranžově smetanovou fasádou stojí na Nádražní ulici.

Každé ráno září do dálky jako Slunce a zve všechny děti dál. Pozve i mě a já vystupuji po schodech do druhého patra, pak už jen otevírám dveře. Rozhlédnu se a vcházím do třídy, jakou bychom si my žáci přáli.

Třída má obdélníkový tvar. Světlo sem vchází třemi velkými okny s hnědými rámy. Stěny jsou natřeny žlutou barvou. Je to barva slunce a nám připomíná prázdniny.

Vlevo od dveří stojí velký rohový stůl a na něm čtyři počítačové sestavy. Nad ním visí nástěnka, na které najdeme všechny klíče a návody k obsluze počítače. Polička s květinami má své místo nad druhým a třetím počítačem. U každého počítače je červená otočná židle.

Na stůl navazuje směrem vpravo sestava skříní. V nich máme uloženy pomůcky do vyučování.

Druhý roh třídy se proměnil v oázu. Máme zde květiny všech tvarů a barev. Nejvíce z nich se mi líbí fíkusy a kapradiny.

Dále pokračuje stěna s okny, na jejímž konci má oválný stůl s počítačem a otočnou židlí paní učitelka.

Na stěně za jejími zády visí krásná moderní tabule. Přední sněhobílá část je keramická a píšeme na ni speciálními fixy. Zadní část má mechově zelenou barvu a je obyčejná dřevěná.

Ve čtvrtém rohu místnosti, na pravé straně od dveří je odpadkový koš. Stěnu zdobí poličky s květinami.

Uprostřed třídy je umístěno patnáct moderních lavic. Každý žák má lavici se židlí jen pro sebe. Je to jeho malé království. Už se nemusí hádat hádat se sousedem o svou polovinu.

Takhle si představujeme ideální třídu. Zde bychom se rádi učili a věříme, že by se líbila i paní učitelce.

Tereza Vrtílková, 8.A



Píši, abych Vám řekla, jak můžeme vytvořit lepší budoucnost

Již dlouho se zabývám myšlenkou budoucnosti našeho města, kraje, vlasti i celé země. Snad jen slepý a hluchý dokáže nevnímat, co se děje s naší krajinou v přetechnizovaném světě plném obdivuhodných výzkumů a vynálezů. Proto se obracím na Vaši redakci s otisknutím mého dopisu, kterým bych chtěla upozornit na nedostatky a chyby vyskytující se v naší společnosti. Doufám, že psaní neskončí zmačkané v koši nebo hluboko uložené v šuplíku, ale že tímto dostanu prostor k vyjádření svých pocitů.

Problémů, s kterými se dnešní moderní doba potýká, je jistě mnoho. Kdo nese odpovědnost za znečištěné životní prostředí, civilizační choroby, ekonomické a sociální podmínky občanů, politické napětí mezi národy a za vzrůstající kriminalitu? V poslední době postihlo nejen naši zemi mnoho přírodních katastrof. Vzpomenu alespoň záplavy loňského roku v Čechách s tragickými následky. Neporučíme větru ani dešti. Příroda se začala sama bouřit našim zásahům ji ovládnout. Co vlastně děláme špatně? Je možné naše chování změnit? Kdo je zodpovědný za dnešní situaci? Jistěže to není pouze jeden člověk. Ale pokud my, obyčejní lidé, nezačneme sami u sebe, nelze očekávat od příštích dnů, týdnů, měsíců a roků příznivější podmínky pro každodenní obyčejný, ale spokojený život.

Kdybych měla prsten princezny Arabely, bylo by velice snadné vše napravit. Ale takovým způsobem se dá vyřešit spousta zla pouze v pohádkách. Ve skutečnosti je všechno jinak a já cítím, že je nejvyšší čas se zamyslet. Nechci ani nemám pro svůj nezralý Věk a nedostatek zkušeností a znalostí právo kritizovat vedení naší vlasti, ale snad se nemusím bát napsat svůj názor, že něco není v pořádku. Jak jsem se výše zmínila, předpokládám, že lepší budoucnost nenastane, pokud o ní budeme jen mluvit nebo snít. Záleží na každém z nás, jak se začneme chovat jeden k druhému v rodině, škole, zaměstnání a podobně. Příklad, který uvedu, mě hodně poznamenal. V den pohřbu mého dědečka někdo ukradl ze zamčeného auta mamince z kabelky peněženku se všemi doklady. Jistěže nikdy nenecháváme žádné osobní věci ve voze, ale je zcela pochopitelné, že v tento výjimečný a smutný den se tak stalo. A já se ptám? Kdo se může na cizím neštěstí obohatit? Jaká budoucnost nás čeká mezi lidmi, kteří se nebrání žádnému zločinu? Měla by začít existovat upřímná, vzájemná tolerance, porozumění a ochota mezi námi. Až potom se můžeme společně zamýšlet nad problémem, jakým je například příroda a jak si ji znovu získat. Stačí si totiž někdy všimnout cesty, která nás vede do školy. Veřejné odpadkové koše jsou poloprázdné a chodníky zdobí nedojezené svačiny, psí výkaly a další nepotřebné věci některého z nás. Každý si pečlivě chrání jen svůj byt, ale co je za jeho dveřmi, už ho naprosto nezajímá. Mohlo by se zdát, že jsou to pouhé maličkosti.

Ještě přesně nevím, čemu bych se chtěla v budoucnosti věnovat. Určitě však budu chtít studovat a načerpat takové znalosti, které v praxi budu schopna uplatnit a již cíleně se snažit o životní podmínky pro nás všechny. Přála bych si, aby můj dopis oslovil především ty, kteří mají dnes takové postavení, schopnosti, vědomosti a v neposlední řadě možnosti a vliv zlepšit náš svět.

Martina Kolářová, 9.A